8. 9. - 26. 10. 2020

PAMĚŤ MÍSTA: MARTA ZECHOVÁ
JATKA78, PRAHA

Jsou místa, která mají genius loci. Jedním z nich je Holešovická tržnice. Její duch však nemluví pouze jazykem trhovců a mumraje oblíbeného tržiště či jazykem místa s rozvíjejícím se kulturním potenciálem. Jeho jazyk je zabarven i temnými tóny, zakládajícími se na krvavé minulostí, již připomínají dvě původní sochy při vstupu, Muži s býkem (B. Schnirch, Č. Vosmík). Tržnice totiž vznikla na místě bývalých Pražských jatek, fungujících zde ještě do roku 1983.


Marta Zechová nachází svá malířská témata v konkrétních místech, na nichž se ocitá a s nimiž navazuje dialog právě prostřednictvím jejich genia loci. Před několika lety pracovala jako brigádnice právě v Holešovické tržnici a toto místo ji inspirovalo k obrazovému cyklu Tržnice (2016). Viděla ji jako pestré prostředí hrdých zemědělců, nabízejících své výpěstky, vietnamských prodejců, všelijakých přeprodavačů, vyznavačů zdravých domácích produktů, nakupujících důchodců či těch, kdo sem přicházejí jen tak na procházku místem, kde bují život. Tržnice je ale i místo, kde pro naše plná břicha skončil svůj život bezpočet dobytka. V současném návratu Marta Zechová navíc zviditelnila tuto pomalu zapomínanou jateční minulost, která upadá v zapomnění jako dnes zde cosi těžko uvěřitelného. Na plátně velkého formátu se prolíná dnešní a minulá podoba převzatá ze starých fotografií. Jatka, zde porážená zvířata, maso vepřové, hovězí, přiživující se myši, odstíny krve i dřívější šeď prosakují do té dnešní bezstarostné pestrobarevné bio nálady v taktu ovoce a zeleniny, raw dortíků a spokojených lidí. Proměnu lidí a místa nepředkládá konfrontačním způsobem, takové uvažování jí není blízké. Není soudcem ani nevyčítá. Jako když jindy maluje krajinu, nechává na sebe místo působit, ponořuje se do něj, vciťuje se, a na plátně tyto vjemy zprostředkovává: Takhle to vidím. Nejde u ní o sebeprojekci do situace, ale o zpřítomnění místa a jeho nálady. Zachovává si kontrolu a nadhled a atmosféra jejích obrazů tak nejen pro dobovou stafáž, ale pro správnou míru odstupu a živou senzualitu připomíná žánrové výjevy Luďka Marolda (1865 - 1898) či Tavíka Františka Šimona (1877 -1942).

Asociaci na tyto "dokumentaristy" z let minulých způsobuje také její inklinace k tzv. tradičním postupům, materiálům a technikám, tedy plátno, klih, šeps, podmalba a poté vlastní malba, a také viditelná jakoby "lehkost" provedení. Lavírní malba za použití mořidla, místy oživená akcenty olejových barev, navozuje pocit akvarelu. Také podkresba tužkou, technika "mokrého do mokrého", vyhovuje autorčině oblibě akvarelu na papíře. Marta Zechová je zřetelnou protagonistkou tendence příklonu k tzv. klasickým přístupům, Věří čisté malbě bez potřeby přesahů do jiných médií. Jejímu naturelu je blízká tvorba v plenéru, samota práce v ateliéru, obraz, hovořící sám ze sebe, vizuálně čitelný, nepotřebující pro porozumění nějakého dalšího výkladu. Tento svobodný přístup představuje na současné umělecké scéně krok do nejistoty a vyžaduje značnou dávku vlastní jistoty a odvahu. Obojího se Martě Zechové dostává.

/Lucie Šiklová/